Odejdeš-li od přírody‚ srdce ztěžkne.

Žila kdysi jedna mladá a krásná dívka (wicicala), dcera náčelníka. Její rodina (tiwahe) měla mnoho přátel a známých a každý věděl, že ona je náčelníkova dcera. Když dospěla, vdala se a narodila se jí dvojčata - synové. V táboře jejího otce to vyvolalo velikou radost, všichni se vydali na děti podívat a dívka byla převelice šťastná. Když děti povyrostly, jejich babička (unsi) pro ně ušila dvě sedlové brašny a přivedla osla. „Moji vnukové,“ pravila ta stará žena, „by se měli vozit, jak náleží dětem z rodiny s tolika známými a přáteli. Vedu tohoto oslíka. Je trpělivý a má jisté nohy. Může děti nosit v sedlových brašnách - každé na jedné straně svého hřbetu.“

Jednoho dne se náčelníkova dcera se svým mužem chytala odejít tábořit. Otec, jenž byl na své syny pyšný, přivedl svého nejlepšího koně a dal mu na hřbet sedlové brašny. „Podívej,“ řekl ženě, „moji synové by měli jet na koni a ne na oslu; ať osel nese hrnce a kotlíky.“ Tak jeho žena naložila oslu různé nezbytnosti. Kůlky ke stavbě týpí (tipi) spojila do dvou velkých svazků a každý přivázala oslu z jedné strany hřbetu. Mezi ně pak natáhla síť a do travois naházela hrnce a kotlíky a stanovou kůži hodila přes oslův hřbet. Náhle začal osel hýkat, kopat a vzpínat se, zlámal kůlky, rozkopal hrnce a kotlíky a potrhal stanovou kůži. Čím víc byl bit, tím více kopal.